Muffin a čaj/Lék na ztrápenou duši

Anotace:

Daniel a Kit jsou dva šestnáctiletí spolužáci, kteří snad ani nemůžou být rozdílnější. Jeden je nejlepším studentem na internátě, k okolí se chová odměřeně a úzkostlivě si střeží své soukromí. Druhý má umělecké nadání, pořádek považuje tak trochu za zbytečnost a často dřív mluví, než myslí.
Zdálo by se, že přátelství mezi nimi je nepravděpodobné a cokoli hlubšího rovnou nemožné. Jenže muffin a čaj přece dokáží zázraky, to je známé přísloví. A pokud není, tak by mělo být…

Recenze:

Muffin a čaj, tak milou knihu jsem dlouho nečetla.

Příběh se odehrává na internátě v Praze, seznamuje nás se dvěma hlavními hrdiny Danielem a Kitem, z jejichž pohledu je i vyprávěn.

Daniel je student, který díky své genialitě přeskočil dva ročníky, což je na jednu stranu obdivuhodné, na druhou to z něj udělalo poměrně snadný terč šikany a posměchu. Je tichý, samotářský, bez přátel a na první pohled mu to zdá se tak vyhovuje.

Kit je oproti Danielovi společenský, má přátele a je až po uši zamilovaný do svého spolubydlícího Matěje. ten jeho city bohužel neopětuje, ba co víc, ani o nich neví.

Ti dva už ani odlišnější být nemohou.

Možná tomu chtěl osud, nebo to byla náhoda, ale tihle dva se díky slohové soutěži přeci jen potkají a zjistí, že toho nakonec možná mají společného víc, než jen psaní.

Kniha se velmi dobře čte, styl je poutavý, nenudí a místy je i zábavný. Rovněž otevírá spousty témat k zamyšlení: šikana, homosexualita, úzkost, neporozumění s rodiči a další. Každý si v něm zkrátka najde to své.

Jakožto fanoušek Harryho Pottera, jsem jen kvitovala jeho odkaz zmíněný v knize, který se promítl do jedné z hlavních postav. Mám podezření, že autor knihy je sám takovým fanouškem a obdivovatelem série o Harrym. A popravdě v těch letech by mě takový pokojíček (jaký Theo popisuje v jedné z kapitol) udělal nesmírně šťastnou.

Do dnes vzpomínám na probdělé noci nad knihami J. K. Rowling, kdy prostě nemůžete jít spát, protože to prostě musíte dočíst. U Muffin a čaj jsem to měla úplně stejně, a když jsem se dozvěděla o pokračování, nemohla dočkat.

Daniel se posadil naproti němu, zády opřený o vlastní postel. Vypadalo to, že bonbóny, nebo možná útočiště vlastní ložnice, mu přece jen pomáhají najít klid. Chvíli si Kita zamyšleně prohlížel, než promluvil.

„Ty jsi vážně zvláštní.“

„To říkáš ty mě?“

Doufal, že to Daniel nepochopí jako urážku. Ale ten se jen ušklíbl a kývl.

„To je fér.“

Chvíli mlčeli, ale Kit pro jednou necítil potřebu vyplňovat ticho bezvýznamným tlacháním, Kdo ví, třeba Daniel něco řekne, když Kit pro změnu výjimečně zmlkne.

Takže za mě jen tak dál Theo, budu se těšit na další knížky psané tvou rukou 🙂